IsKaM

Namísto prolegomeny

1. V žebříčcích osobních hodnot bývá zpravidla kladena na první místo. Bylo o ní a pro ni napsáno bezpočet veršů, knižních, filmových i notových variací na „sladké“ téma, ale většina vidí problém „jak být milován“ a ne „jak milovat“. Muži, aby se stali hodni lásky, potřebují být bohatí, mocní a úspěšní. Ženy se snaží být přitažlivé a krásné. Obě pohlaví pak potažmo získat přátele a vliv na ostatní.
   „Nejprve musím být bohatý, abych mohl získat (koupit si) ženu svých snů a matku svých dětí.“

   „Abych získala (sbalila) svého prince, musím být hodně krásná a oblíbená.“

   „Čím více přátel (povrchních známých) máš, tím víc jsi člověkem.“

   Ale platí to i naopak: muž, jež není schopen lásky, si při výběru všímá především fyzického vzhledu své partnerky a citově zastydlá žena se zase při výběru partnera podvědomě řídí společenským postavením a bohatstvím.
2. Lidé ji považují za problém objektu - dosud nepotkali toho pravého a nikoliv problému své schopnosti milovat. Přitažlivost člověka se odvíjí od momentální módy a často se jedná o kompromis najít to nejlepší ke svým schopnostem.
   Západní civilizace je hrdá na svůj výdobytek posledního staletí, ve kterém jsou manželství uzavírána „z lásky“ a nikoliv, jak tomu bylo dříve na přání rodičů a bez možnosti vlastní volby. Paradoxem však zůstává, že počet sňatků z rozumu ve skutečnosti vzrostl a většina dnešních manželství se uzavírá v rámci kompromisu mezi touhou po psychickém a citovém naplnění a skutečností: „Svého partner-a(rku) sice nemiluji, ale je to nejlepší, co je zrovna k dostání a já už nemůžu déle čekat na svého pohádkov-ého(ovou) prince(znu).“
3. Dva lidé, zvláště pokud žili odděleně a v osamění, prožívají v okamžiku odhození zábran jeden z nejvíc obšťastňujících zážitků, zvláště je-li spojen s intimnostmi a pohlavní přitažlivostí. Ale když ztratí vzájemná intimita zázračnost, stávají se vzájemně nudní. Často je tak zaměňována bláznivá zamilovanost za důkaz intenzity lásky, která je větší tím více, čím byl předtím člověk opuštěnější.
   „Je to jako v pohádce: tolik let jsem po lásce toužil(a) až mne jednoho dne přivedla do cesty můj objekt, který mne konečně miluje. Děláme to pětkrát denně, máme si toho tolik říct a já nechápu jsem mohl(a) být dřív tak osamělý(á).“

   Časem, spíš dříve než později však zjistí, že onen objekt „mě nemiluje tolik jako na začátku, vidím na něm stále více a více chyb a vlastně si s ní(m) už nemám co říct. Děláme to ještě, ale jenom pod peřinou a se zhasnutým světlem“. A buďto se rozejdou nebo zůstanou spolu, protože už nechtějí být sami a jejich raná spontánní zamilovanost se pomalu stane citovou závislostí.

   Orgasmus, konformita a umění

   Člověk se stává plnohodnotnou bytostí jen na základě příslušenství ve společenské skupině, na které je plně závislý, a odloučenosti ze svého společenství pro něj znamená bezmocnost a je proto zdrojem intenzivní úzkosti. Nejhlubší lidskou potřebou tedy je překonat odloučenost, při selhání se stává vyvrhelem, který neodvratně zešílí.

   Otázka každého jednotlivého člověka tedy zní: Jak překonat odloučenost a jak dosáhnout osvobozující jednoty?

   Možné odpovědi závisí především na duchovním rozvoji člověka.

   Sex

   Jednou z cest je navození všech možných orgiastických stavů v podobě transu, ať již samovolného, či vyvolaného účinkem drog, které mají za následek splynutí se skupinou. Velmi podobný tomuto stavu je orgasmus, který je častou součástí obřadů primitivních společností. Ale orgiastické prostředky mají svou účinnost jen, když jsou obecnou společenskou praxí, kdy se na nich podílejí všichni a jsou všeobecně schvalovány. V opačném případě vyvolávají pocit úzkosti a viny, člověk se stává vyvrhelem a orgiastické prostředky jej dále izolují, což vede k jejich ještě intenzivnějšímu užívání. Podobnou funkci může mít orgasmus i pro jednotlivce. Sexuální rozkoš jej krátkodobě vyvede z izolace, kterou nedokáže překročit jiným způsobem. Orgiastické prostředky mají tři poznávací znaky: jsou intenzivní (až bouřlivé), probíhají v celé osobnosti (v těle i duchu), jsou přechodné a periodické.

   Dnes si v této oblasti jen opravdu plnohodnotný člověk může dovolit říkat pravdu. Sex a symboly sexu se staly nejprodávanějším obchodním artiklem. Každá žena dnes, ať již zpěvačka či bankovní úřednice, musí hrát roli nadržené a nenasytné nymfomanky, jinak se dostává na vedlejší kolej všeobecného zájmu.

   Brav a dav

   Pravým opakem orgiastických prostředků je konformita ke skupině, který je v soudobé společnosti převládajícím prostředkem pro překonání samoty. Při splynutí se skupinou ztrácí jedinec část své osobnosti, která je vykoupena šťastným pocitem být členem stáda. Vypadám-li stejně, chovám-li se stejně, mám-li stejné myšlení a názory a přizpůsobuji-li se ostatním, jsem spasen od ničivé samoty a odloučenosti.

   Diktátorské soustavy používají hrozeb a teroru, demokratické sugesce a propagandy. V demokratické společnosti je nekonformita možná a často přítomná, v diktátorské je vlastností hrdinů a mučedníků. Nicméně, jak v diktátorském tak v demokratickém režimu, lidé raději uvěří v iracionálno, než aby se vystavili možnosti perzekuovanosti či izolovanosti. Pravda a rozum jsou pro otroky davu vždy podružnými hodnotami a dá se tak s nimi velmi snadno manipulovat.

   Člověk má panickou hrůzu z odloučenosti, bojí se vybočit byť jen o několik metrů od svého stáda. Může to mít své vysvětlení v praktických důvodech a možným nebezpečím, ve skutečnosti je však přizpůsobení se stádu a ztráta vlastní individuality mnohem vyšší než je potřebné.

   Drtivá většina si však svou konformitu neuvědomuje, žije v domnění, že sleduje vlastní cíle a myšlenky, které jsou jen shodou okolností shodné jako u většiny ostatních, jejichž souhlas je potvrzením správnosti těchto myšlenek. Potřeba individuality však zůstává a nahrazuje se drobnými odlišnostmi jako je monogram na kravatě či kabelce, příslušnost k té či oné náboženské skupině či politické straně. Výsměchem této snahy jsou reklamy zdůrazňující, že koupí toho či onoho výrobku se stanete sami sebou, nezávislí a plní života.

   V pokročilejších společnostech sílí snaha po všeobecné konformitě. Rovnost lidí je chápána jako rovnost automatů, tedy stejnost namísto spravedlnosti. Ničím jiným není ani ženská emancipace. Rovnost pohlaví je v tomto podání vykoupena stejností a ztrátou ženskosti. Muž a žena se stávají stejnými, nikoliv však rovnými póly opačných polarit. Což je ostatně cílem pokrokové společnosti - vytvořit masu, která by byla stejná, ale každý její jednotlivec by své jednání považoval za vlastní přesvědčení.

   Jednota konformity není intenzivní jako orgiastické prostředky, je klidná a rutinní, ale nestačí na překonání samoty a odloučenosti, čehož důkazem je počet případů alkoholismu, závislostí na omamných jedech, přehnané sexuality a sebevražd. Řešení stáda se týká jen těla a nikoliv ducha, ale pro jednotlivce znamená trvalou jednotu.

   Rutinní se stává práce i zábava. Člověk je nucen pracovat dle určených pracovních hodin, předem daným postupem a za určitý čas. V tomto smysle se nijak od sebe neliší dělník a manažer, protože oba plní úkoly předepsané strukturou své organizace.

   V citové oblasti se musí každý chovat bodře, tolerantně, spolehlivě, ctižádostivě, bez třenic a kritiky. Stejně předepsaný je způsob trávení volného času a zábava: čte schválené knihy, sleduje schválené filmy a poslouchá schválenou hudbu.

   Ale jednota spočívající v napodobování a plnění očekávání ostatních je jen pseudojednota, ve které nedochází k žádnému skutečnému spojení ale jen konformitou navození stejného a neodlišujícího.

   Tvůrčí činnost a umění

   Dalším možným způsobem dosažení jednoty je tvůrčí činnost, ať již umělecká či řemeslná, člověk se v ní spojuje s reprezentací okolního světa. Malíř pomocí objektu, do kterého se musí při malování vcítit, truhlář do materiálu a konečného účelu svého výrobku.

   
   

   Smysl života?

   Snad může být jistým paradoxem, že tři výše uvedené způsoby překonání samoty, tj. orgasmus, konformita a umění, jsou současně i nejčastějšími odpověďmi na smysl života. - Mohu se zahrabat do drog či honit sexuální rekordy, mohu usilovat o společenské postavení a obklopit se majetkem tak, abych co nejlépe zapadl mezi ostatní, ale také se mohu rozhodnout věnovat tvůrčí činnosti, sebezdokonalovat se a hledat. Smysl života však uspokojivě nenajdu nikdy. Orgasmus či drogy mě nasytí jen na pár okamžiků, další stupínek na společenském žebříčku či nové auto ve mně vyvolá ještě větší touhu, a hledané hloubky v umění ve mně objeví ještě větší propast. Jistě, kdo má nehledá, ale v reálném životě se v každém z nás mísí všechny tři způsoby hledání navíc kořeněné většími či menšími paprsky lásky, které nám ukazují cestu k našemu slunci.