IsKaM

Manželství - láska nebo nenávist

Dost často se zamýšlím, zda ho vůbec ještě miluji nebo spíše nenávidím a přesto miluji... Jako mladá holka jsem chtěla svého prince na bílém koni, svého rytíře, který bude za mě bojovat, který mě bude milovat takovou, jakou jsem.

A já budu pro něj krásná a okouzlující... kde to ale vše je? Kam se to podělo?

Proč ho teď více zajímá jeho motorka, přatelé, program v televizi, pes, práce - možná jen sex se mnou, ale já?

Myslím tím mě jako člověka, který se snaží byt jeho přítelem, je matkou jeho dětí a tolik se snaží pořád vypadat skvěle, proč mu vadí každá má poznámka, pokus o vtip, neutřené nádobí...proč řeší každou pitomost, jen aby mě to dal sežrat?

Přála bych si, aby na mě zase koukal těma zamilovanýma očima, aby byl milý a pozorný - ne pořád, aspoň někdy.

Chybí mi malé něžnosti a důkazy lásky ke mně...

Co když mě už nemiluje? Co když má jinou?

Někdy si kladu tyhle otazky a snažím se přesvědčovat sama sebe, že mě má rad a je mi věrný.

Kde ale brát jistotu? To nevím.

Manželství trvá teprve pár let, máme malé děti a už se cítím takhle odstrčeně - možna mně spíše ubližuje jeho arogance a studené chování, nemám pak ani já chuť se k němu chovat hezky. Nevím, jestli mi rozumíte, ale je to taková divná válka, která nemá vítěze ani poraženého.

NEVÍM, ZDA DÁL VYDRŽÍM, BOJÍM SE, ŽE TO NEUSTOJÍM A JEDNOU SE TŘEBA ROZVEDU, PROTOŽE BUDU HLEDAT SVÉHO PRINCE A NEBO BUDU RADĚJI ÚPLNĚ SAMA...

Láska & nenávist mají k sobě velmi blízko

Prý spolu chodili z čisté lásky. Z čisté lásky spolu začali žít, vzali se a z lásky se jim narodily děti. Byli na sebe milí, ve společnosti se objevovali společně, drželi se za ruce, občas se políbili. Působili jako ideální pár... Mezilidské vztahy se však neodehrávají ve vakuu a nezůstávají neměnné. Každý vztah se mění. Ne každý člověk se s tím ale dokáže vyrovnat. Láska je poměrně komplikovanou emocí, která zahrnuje nejenom pozitivní, ale i negativní city. Ze zklamané lásky vzniká nenávist, která signalizuje, že citová vazba přetrvává. Ovšem, jak tvrdil už Jung, na jiné, deformované úrovni.
Úhlavní nepřítel
Petra se vdávala v osmadvaceti za muže svých snů. Dnes je jí o šest let více a z muže jejích snů se stal úhlavní nepřítel. Když o něm mluví, nevyhýbá se ani tak silným slovům jako nenávist a odpor. Při připomenutí minulých let, kdy s ním byla šťastná, se jen znechuceně ušklíbne. „To bylo. Asi tak před milionem let. Je to tak dávno, že si na žádné hezké chvíle nedokážu vzpomenout.“

Šest let samozřejmě není dlouhá doba, ale Petra si na hezké chvíle vzpomínat nehodlá, protože by jí narušovaly momentální obrázek, který o svém bývalém partnerovi má. Nechce si o něm myslet nic pěkného. Nenávidí ho.

„Proč bych měla hledat jeho klady? Ublížil mi a to mi stačí. Podvedl mě, neomluvil se za to, opět mě podvedl a teď mě chce připravit o dítě i byt. U soudu na mě naházel tolik špíny, že mi bude trvat léta, než ji ze sebe smyju. Označil mě za špatnou matku, tvrdil, že se o dceru neumím postarat, že ji nechávám samotnou, i když pláče, a další nehoráznosti. On se rozhodl zničit mě, já ho zničím také. Dceru nedostane a nedovolím mu ani, aby se s ní vídal. Štval by ji proti mně a to nemůžu dopustit. Co by z ní vyrostlo? Jaký by ke mně měla vztah?“

Ne vždy nenávist vzniká z tak zjevných příčin, jako když se partneři handrkují o dítě a navzájem se pomlouvají. Někdy může začít jeden druhého nesnášet prostě proto, že není v partnerství spokojený, vztah se nevyvíjí podle jeho představ, pomalu ztrácí ideály, a protože potřebuje najít nějaké příčiny, hledá je právě v tom druhém. Postupem času za­čnou toho nespokojeného v páru štvát partnerovy zvyky, partnerův životní styl, partnerova mluva (forma i obsah) a nakonec partner jako takový. Zklamaný partner cítící k druhému odpor nejenže odmítá sex, ale vyhýbá se jakémukoli tělesnému kontaktu, protože je mu tělesný kontakt bytostně nepříjemný.

První větší krize manželství nebo dlouhotrvajícího partnerství se objevuje přibližně po třech až čtyřech letech vztahu. Dříve to bylo o něco později, v odborné literatuře se uvádělo šest až sedm let, avšak podle nejnovějších výzkumů se v souvislosti se zrychlením životního tempa a většími nároky, které na ženy i muže klade společnost, urychluje i příchod první velké krize.

Dlouhodobé vztahy se pak nejčastěji rozpadají v prvních deseti letech. Pokud partneři přejdou přes hranici deseti let, zvyšuje se pravděpodobnost, že spolu vydrží nejméně dalších deset let. Podle psychologů se v prvních deseti letech vzájemný vztah partnerů mění nejvíce. Partneři se postupně poznávají, odkrývají své slabiny, zjišťují, jaké slabiny má ten druhý, a přicházejí na jeho zlozvyky a špatné vlastnosti, ztrácejí iluze.

Partneři postupně uvažují střízlivěji, oprošťují se od nereálných očekávání a už nejsou tím druhým okouzleni natolik, aby nekriticky akceptovali veškeré jeho chování. Klesá tolerance i k vcelku běžným projevům a přichází rozčarování, s nímž se partneři nechtějí smířit. Aby mohl vztah dvou lidí takovou zátěž překonat, je třeba vyvinout poměrně velké úsilí. Vztah pak dostává nový rozměr. K lásce se přidává tolerance.
Míra spokojenosti
Velké problémy ve vztahu může napáchat míra spokojenosti s partnerem, kterou nemají oba partneři totožnou. Téměř vždy je jeden s druhým spokojený více a druhý s prvním méně. Míra spokojenosti souvisí i s rozdílnými představami a potřebami mužů a žen. Obecně mají ženy k partnerům více výhrad, než kolik jich mají muži k partnerkám.

Ženy mužům nejčastěji podle psycholožky Marie Vágnerové vyčítají nedostatek citlivosti neboli pochopení pro partnerku a tendence k jejímu ponižování. Dále jim prý vadí partnerovy sklony k nevěře, pití alkoholu, kritizují mužskou nespolehlivost a sobeckost, za kterou považují mimo jiné nedostatečnou spoluúčast na plnění domácích povinností. Výtky žen se rovněž často týkají vlastností a projevů chování, které jsou tradičně chápány jako typicky mužské.

„Muži mají ke svým ženám méně výhrad, a pokud nějaké mají, jde především o jejich komunikační strategie. Ženám vytýkají hádavost, tvrdohlavost a přecitlivělost. V partnerském vztahu jim vadí sekýrování a ponižování partnera či flirtování s jinými. Vzácněji jde o kritiku jejich pracovitosti, například zanedbávání domácích povinností.“
Zevnitř i zvenku
Mezi nejvážnější problémy patří ty, které vyplývají z rozdílného osobnostního zaměření obou partnerů. Partneři o nich (alespoň o některých) věděli pravděpodobně již před tím, než se rozhodli ke společnému životu, ale podcenili je, nebo idealisticky doufali, že je překonají a že se jeden nebo druhý změní tak, aby si navzájem začali vyhovovat. Kdo se má změnit, však není jasné, a výsledkem je, že nikdo nechce ustoupit ze své pozice.

Rizikovým faktorem, který by partneři před vstupem do manželství měli brát na zřetel, je například rozdílná zkušenost z původních rodin. Vždy chtějte poznat rodinu svého partnera, než mu řeknete své ano, než se k němu nastěhujete nebo než si s ním pořídíte dítě. Ta o něm vypoví víc, než kolik po několika měsících dokážete poznat.

Dalšími rizikovými faktory jsou spory a hádky, které se objevovaly už v počátcích známosti. Když spolu nedokážete vyjít v období zamilovanosti, pořád se scházíte, rozcházíte a zase scházíte, až zamilovanost přejde, bude to jenom těžší.

Vztah dvou lidí však není poznamenán pouze vnitřními, ale i vnějšími vlivy - zasahování rodičů a blízkých přátel, kteří rádi přicházejí s dobrými radami. Rozkoly mezi partnery způsobují i takzvané provozní záležitosti - potíže s organizací rodinného života, s rozdělením domácích prací, s výchovou dětí a dále finanční potíže a nevyřešená bytová situace. To všechno způsobuje stres, který se může přeměnit v silný negativní cit vůči partnerovi. Pro některé je jediným řešením rozchod.
Když rozchod, tak rozchod
Jestli doposud k partnerovi ten, který se cítí ublížený, nenávist nepociťoval, v průběhu rozchodu může velmi lehce vzniknout. Čím déle pak vztah trval, tím větší stres z rozchodu člověk zažívá a tím více emocí se v něm bouří. Během rozchodu se navíc ukážou další charakterové vlastnosti obou partnerů. Jakmile jeden začne až hystericky bojovat o společně nabytý majetek, velkorysost druhého jde obvykle stranou. On sám by se klidně vzdal skoro všeho, ale když jeho partner tak vyvádí, nedá mu to zadarmo. Byl sice svolný k domluvě, ale domlouvejte se s někým, kdo se domluvit nechce.

Vztek stoupá, znechucení rovněž a bývalí partneři zapomínají, že spolu kdysi žili. Pouštějí se do boje. Vítězí ten, který ztrátu obyčejného keramického hrníčku považuje za životní prohru - je totiž urputnější, neústupnější a také nemilosrdnější. Nenávist jednoho partnera vůči druhému je posilována nejenom zklamáním, změnou dosavadního života a ztrátou jistot, ale také ztrátou společných přátel.

Pokud právě řešíte partnerské problémy, nezapomínejte, že proměna vztahu není důkazem toho, že se vztah rozpadá. Proměna je zákonitá i nutná. Pokud vaše vzájemné rozdíly nejsou propastné, a tudíž nepřekonatelné, určitě nějaké klady najdete. Jestliže k partnerovi už nenávist pociťujete, pokuste se ji překonat. Především kvůli sobě.

Láska versus nenávist

Říká se, že od lásky je jenom krůček k nenávisti, ale upřímně zabýval se někdy někdo z vás nad tím, proč tomu tak je? Já se tím zabývám neustále... Nenávist a láska jsou jako sestry. Obě jsou vášnivě, intenzivní, obojí prožíváte naplno a obě dvě se objeví vždy něčekaně a většinou obě stejně nečekaně pohasnou.
Myslíte si, že nenávist plodí válku, zlobu a vraždy? Ale to dělá láska přeci také, protože kvůli lásce (ať už je to láska jakákoliv - mateřská, bratrská nebo životní) se rodí nenávist. Láska bez nenávisti je to samé, jako kdybychom my neměli stín... Nenávist je temná stránka lásky nebo to vlastně může
být naopak - láska se z pohledu nenávisti může jevit jako zbytečnost, ale bez lásky bychom tu třeba ani nemuseli být...
Z toho vyplívá jediné: láska bez nenávisti a nenávist bez lásky nemůže existovat. Kdyby jeden cit zanikl, bylo by to jako mít stále den bez noci a odpočinku, nebo mít stále noc bez světla a slavičího zpěvu... Takhle bych to nikdy mít nechtěla a tak se musím smířit i se stinnými stránkami věci...