Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bolest...

Seděla u jeho umírajícího těla. Bála se pohlédnout do jeho očí.

Co by tam spatřila? Bolest? Zklamání? Lásku? Nebo jen nenávist?

Tvář měla zmáčenou od slz, řasenku rozmazanou po tváři. Jen seděla a hleděla před sebe. Před ní umíral její přítel. Milovala ho, ale on zklamal.

A ona?

Ona teď sedí před ním, když umírá a ani se nehne.

Nepomůže mu.

Nepohlédne mu do očí, jen tu bude tiše sedět, dokud ho život dočista neopustí.

Bolest, zklamání, nenávist, láska. Čtyři naprosto rozdílné city, které je spojovali dohromady.

Pohlédla mu do očí, neprosil ji o pomoc, nic jí nevyčítal. Hleděli si do očí a oba měli v očích ty stejné čtyři city.

Naklonila se k jeho zakrváceným rtům a něžně ho políbila. On jí polibek vrátil. Ani jeden z nich nepromluvil. Chvíli se ještě líbali, ale pak se dívka odtáhla.

Pohlédl jí do očí. Pochopil.

V místnosti bylo naprosté ticho, které rušil jen jeho nepravidelný dech a dopadání kapek z neutaženého kohoutku.

Znovu si pohlédli do očí.

Dívka cítila, že ho už úplně opouští síla, proto se naposledy sklonila k jeho rtům. Polibek byl krátký, ale plný citů.

Tiše se rozplakala.

Jeho mrtvé oči byly otevřené dokořán. Před chvílí plné citů, teď prázdné, mrtvé a smutné.

Zvedla ruku a lehce mu je zavřela.

Pomalu si klekla, políbila ho na čelo a zvedla se. Popošla jen pár kroků. Došla ke skřínce.

Otevřela ji. Vytáhla z ní malou, ale ostrou žiletku.

Naposled pohlédla do zrcadla. Viděla tam dívku s rozcuchanými, černými vlasy. S tmavýma a prázdnýma očima. Obličej měla špinavý, kruhy pod očima a po celém obličeji měla rozmazanou řasenku. Chvíli se na sebe ještě dívala, ale pak se vrátila k chlapci.

Sedla si na zem, tam, kde seděla, když umíral.

Prohlížela si ho.

Pomalu sklopila pohled.

Pozvedla žiletku ke své ruce. Přiložila a prudce trhla. Na ruce se jí objevila rána. Po ruce jí stékala krev. S vypětím sil dala žiletku do druhé ruky a udělala to samé, co u té první.

Motala se jí hlava.

Lehla si.

Dívala se nad sebe. Pootočila hlavu a stočila pohled na chlapce. Pak zase pohlédla na strop nad sebou.

Opouštěl jí život. Po tváři jí stékaly poslední slzy.

Zavřela oči. Všude kolem ní byla krev. Už neslyšela křik, který se ozval ode dveří. Už nevnímala, jak jí někdo zvedá. Už nevnímala ten pláč, který se kolem ní ozýval. Už nevnímala nic.

Chlapec a dívka. Nejdříve je spojovala jen láska. On ale zklamal.

Co je spojovalo pak?

Jen bolest, zklamání, láska a nenávist. Čtyři city. Jen city. Ale tak silné, že je oba zabily. Čtyři city. A všechny končili jedním. Smrtí.

Když se na zem snesl anděl, všude vládla láska. Když odletěl, začala se ztrácet. Svět ovládla nenávist. Znáte všichni ten svět. Jen málo lidí ten svět vidí růžově. Jen pár naivních lidí. Jen pár...

Citátky o lásce,bolesti,zklamání a pocitech

* Vzpomene-li si člověk na čas,kdy miloval,zdá se mu,že se mu od té doby nic nezdařilo.
* Kdo v lásce věří na zázraky je ztracen
* Choroba je nakažlivá-kéž by byla i láska.
* Nejvytrvalejší ze všech lásek je ta nešťastná.
* Láska začíná tím,že se člověk cítí být osamělý a končí tím,že člověk touží být sám
* Láska přichází po špičkách a při odchodu bouchá dveřmi.
* Láska je vlastně pociťováním rozkoše z toho,že se srdce milenců vzájemně stěhují z jednoho těla do druhého
* Nejbolestnější je vedle někoho sedět,někoho se jen tak letmo dotýkat,plakat pro něj po nocích a vědět,že ho nikdy nemůže mít.
* Někteří lidé vstoupí do našeho života a rychle z něj zase odejdou.Někteří v něm nějakou dobu zůstanou a zanechají stopy v našich srdcích.My pak už nikdy nejsme stejní.
* Nelze podruhé milovat to co jsme milovat přestali.
* LÁSKA BOLÍ JEN TOHO, KDO OPRAWDU MILUJE!..:(
* Láska může být šílená, ale zešílet z ní může člověk jen žárlivostí
* Láska, nepřiměřená svému protějšku, se mění v nenávist, anebo nevěru
* Láska se nedá léčit bylinkami
* Jsme dva. Dva na všechno - na lásku, na život, na boj i bolest a na hodiny štěstí. Dva na výhry i prohry, na život i na smrt - dva
* Láska je nenasytná. Dosáhne štěstí a chce ráj
* Nikdy nevíme přesně, kdy láska začala, ale jsme si naprosto jistí okamžikem, kdy skončila
* Nebýt milován to je smůla.Ale nemilovat to je neštěstí
* Přátelství znásobuje štěstí a zeslabuje bolest
* Dva milostné dopisy píšeme těžko.....První a poslední
* Vyznat lásku je někdy mnohem těžší,než se naučit na písemku z fyziky
* Milovat není jen mít rád,milovat je věřit,odpustit a znova podat ruce,milovat je rozdělit duši i srdce
* Nelituj toho co se stalo, ale toho co se nestalo a stát se mělo!!!!
* Lásku si nejde vynutit ani vyloudit lichotkami,přichází sama,nehledaná nečekaná,nežádaná nehledaná
* Láska je to čemu dovolujeme, aby nám ubližovalo.
* Nejhorší způsob, jak poznat, že ti někdo chybí, je posadit se vedle něj a uvědomit si, že už nikdy nebude tvůj...
* Krása je strašlivá věc, ďábel s ni zápasí s bohem a bojištěm jsou lidská srdce!!
* Láska je jako popel.I když dohoří může ještě chvíli hřát ve vzpomínkách
* Láska je jako pohádkový les.Ten,kdo do něj vstoupí,je okouzlen a nenajde cestu zpátky.
* Každý ví, jak vypadáš, ale málokdo ví, kdo jsi..
* Věř tomu,co cítíš a ne tomu,co slyšíš
* Člověk žárlí nejvíc,když se bojí,ze o toho druhého přijde
* Štěstí si poprvé všimneme tehdy, když nás za bouřlivých okolností opouští.
* Zármutek sneseš sám, ale radost musí být sdílena.
* Neplač, když večer zajde slunce, protože kvůli slzám neuvidíš krásu hvězd
* Budeš se chtít smát, se mnou. Otevřeš okno jen tak, pro radost... A tvoji přátelé se budou divit, že se směješ a že ses díval na oblohu
* Šťasten je ten, kdo se s neštěstím tak smířil, že je již nevnímá
* Vzpomínky by měly být jako švýcarské hodinky - nikdy by neměly přestat tikat

Bolest:

Právě když píšu tento příběh,prožívám si asi nejhorší období svého života. Cítím se zklamaná, odkopnutá, zraněná a nemilovaná.

Většinou každý vztah začíná tím, že se potkají dva lidé, ať už opačného či stejného pohlaví, přeletí ta pověstná jiskra, která není nijak zvlášť neobvyklá a cenná. Ta jiskra buď zažehne neskuteční plamen a žár, nebo jednoduše vyhasne.

V mém příběhu se potkali dva lidé, u kterých právě ta jiskra zažehla neskutečný žár, lásku a milování. Avšak v téměř v každém vztahu přijde ten den, kdy obloha už není tak jasná a slunečná jako byli ty krásné dny předtím. Nedokáži statisticky vyčíslit na procenta či poměr, kolik zamilovaných párů, jejich lásku a milování tyto mráčky poškodí. V tomto případě přišel první mráček asi po dvou měsících neskutečné vášně, zamilovanosti a koukání přes růžové brýle. Ten mráček byl zapříčiněn egoismem a nedostatečnou komunikací, i přes všechny různé věty a slova, které byli lítostivé, to udělalo na vztahu první ranku, kterou se postupně dostávala špína do jádra - srdce vztahu, do nás. Ten den nebude již nikdy zapomenut, otázkou však je, zda je to nezbytně nutné, zda se nedokáží dva rozumní dospělí lidé domluvit a vysvětlit vše tak, aby nebylo nutné v budoucnu o daný problém zakopávat. Měli by jsme si uvědomit, že každá skutečná láska je dar, který není tak běžný, ale je jedinečná a stojí pro ni bojovat do skonání. Chtěla bych tento kousek povídky shrnout do jedné profláklé české písně, kde je psáno: "dvakrát či třikrát, to ne, i jednou je dost"

Po prvních mráčcích se zase vyjasnilo ve vztahu, ať už je narušen vážně, či ne, jedeme dál. Postupně přicházení další mráčky, ať už z vážných důvodů, či nikoliv, je to další šíp do srdce, který tu velkou lásku zabije či poškodí.

"Moji" dva zamilovaná ve vypjatých chvílích, kdy si budovali své hnízdo lásky pro rodinu, pro svůj cit, už neměli sílu, čekali navzájem od partnera podporu, bohužel nebyla, jak později vyšlo najevo, dostatečná. Při další možné příležitosti, si to oba řekli a byli z toho všeho zklamaní, možná i trochu dotčení, nepochopením a zbytečnými výčitkami.

Následovalo období klidu a pohody, až se jim vlastně začalo zdát, že je partner nemiluje tak, jak je to u opravdové lásky, otázka je, jak si to však dokáží dva různí lidé, s podobnou povahou berana vysvětlit. Co znamená, že někoho milujeme? je to že žijete vedle partnera a máte zabezpečený pohodový život? Ne, o tom láska není. Podle mě, by měla být o vzájemném porozumění, které nepřichází jen tak samozřejmě, ale musí se na něm pracovat, jinak by byl svět plný flegmatiků, o intimnostech, o slovech, o společném výhledu do budoucnosti, o překrásném plánování, o plození potomků tím nejkrásnějším způsobem co znám - milováním, ne sexem ani jiným podobným názvem. Je to, když cítíte ten pocit klidu, souznění, i přes různé povahy, touhy se toho druhého jen letmo dotknout, pohladit jej, usmát se, mít radost ze života, který je ve dvou tak krásný. Možná je to trochu i o jistotě, o tom, že když se vrátíte domů z práce, unavení a psychicky vyšťavení, tak že máte doma toho člověka, který Vás byť jen na chvilku obejme,je to o tom, že Vás má někdo rád. Tomu páru to ale nestačilo jak se zdá, nevím, zda měli nějaký návod na lásku, na to, jak to má vypadat, a pokud ano, spalte jej, protože o nějaké prototypu to rozhodně není. V každém vztahu, je nutné nastavit hranice, s tím, že ne vždy, budou akceptovány, ale to je asi prostě život, ten život který nám už nedá další šanci, každý máme jen tu jednu a dle toho by jsme s ním měli naložit.

Po odloučení, na kterém se chtě nechtě oba domluvili, přišel týden neskutečné úzkosti, bolesti a smutku, snad oběma došlo, co jim utíká, že taková láska je prostě jen jedna, se dali dohromady. Další potíže přišli záhy, málo komunikace v nich způsobila odcizení a jeden druhému se pomalu vzdaloval. Však ještě jednou našli v sobě tu sílu, sílu bojovat a nenechat se zastrašit nějakým problémem. Oba byli spokojení pár měsíců a najednou přišel zlom, domov bez slov, bez svěřování, bez cílů a plánů. Z jedné strany padlo rozhodnutí a ten strašný ortel: " Už tě nemiluji" Necítil to už dík tomu, že se domníval že je to oboustranné, ale jak si člověk, který je něčím zaslepen, zaslepen svou bolestí, může všímat toho, co ten druhý prožívá, když nechce ani už slyšet...poslouchat, naslouchat??? Proč jsou lidé tak ješitní, tak zahledění jen do svého nitra a nepodívají se vedle sebe, na toho, kdo jej tak neskutečně až bláznivě miluje a chce stát už navždy po jeho boku?

Najednou se vše rozplyne, zbývají jen nenaplněné sny o společném životě, o svatbě, o dětech a o věčné lásce na kterou oba snad někdy věřili. Lidé jsou zvláštní druh, opouštějí své potomky, rozvádějí se, ubližují si, lžou a snadno se při problému vzdávají.

Tato povídka je mé malé poselství, vzkaz mé lásky, která nevyhasla a je ještě silnější než na začátku. Pokuste se dát na první místo ten úžasný cit a ne ego či bolest, kterou i přes svou krásu láska způsobuje a přijměte své partnery takové, jaké jsou, tak jste si je zamilovali. I když jsou protivní, nemají rádi Vaše přátele, jsou líní, nebo jim trvá neskutečně dlouho že Vám Vaši lásku dávají najevo tak, jak vy jim, nebo že si s Vámi málo povídají. Stojí to zato, nevzdávejte to!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

?

(Mufina, 15. 2. 2013 20:32)

Toje sracka